Cesta na tento krater byla jeste narocnejsi, nez na Bromo! Fakt silenost. Vyjeli jsme z mesta uz kolem pulnoci, takze jsem samozrejme zase nespala. Nakoupila jsem vody, snickers jako rychlou energii a redbully. Na motorce jsme hned za mestem zacali strme stoupat. Cesta byla sama serpentina a dira v silnici, za chvili se vytvorila kolona motorek jedouci ke krateru.
V zakladnim tabore jsme zaparkovali a ja musela zaplatit vstupne 150k. Zase me trochu nastvalo, jak tam bylo prelidneno. Ananda me po ceste trochu brzdil, at pry jdu pomalu, ze cesta je fakt narocna. Stoupani bylo opravdu strme a dlouhe, ale nemela jsem zadny problem to vybehnout. Nekteri lide se tam nechavali vytlacit na voziku (!!!). V krateru se tezi sira a vychazi z neho husty smradlavy kour. Vitr foukal smerem k nam, tak jsem si cast cesty musela vzit dychaci masku. V tom smradu se tam lidi dusili.
Kousek pred vrcholem jsme se odpojili od davu a sli dal nahoru. Pry je tam lepsi vyhlidka. Nahore jsme sedli a cekali na modry plamen, ktery se mel objevit v krateru. Byla dost zima, trochu jsem litovala, ze jsem si nevzala jeste mikinu. Modry plamen se objevil, bohuzel kvuli mlze nebyl uplne jasny. Na fotce je to spatne videt.
Kdyz zaclo vychazet slunce, zacal se pod nami otevirat uchvatny vyhled na jedne strane a sirne jezero v krateru na druhe strane!
17.8. Je zrovna v Indonesii den nezavislosti. I na Kawah Ijen vystoupali lide s vlajkou a ruzni aktiviste. Dole muj pruvodce.
Cestou dolu se mi chtelo hrozne spat. Uz jsem se tesila na postel. Vyhledy byly nemene krasne.
