Cesta do Ubudu se nejprve zdála jako dobrodružná. S Elenou jsme se rozhodly, že budeme stopovat! Nahodily jsme baťohy a vydaly se na hlavní silnici. Bylo šílený vedro, tak jsme si tajně přály velké klimatizované auto, které si pronajali turisti a zadarmo nás svezou do naší destinace 🙂 Jako nouzová varianta tu byl turistický shuttle bus, který samozřejmě stál neúměrně k délce cesty.
Když jsme začaly stopovat, zastavovali nám samozřejmě samí balijci, kteří nás odmítli svézt i za cenu shuttle busu. Po našem odmítnutí se ještě několikrát vrátili a svou cenu ještě snižovali. Když jsme zjistily, že žádní turisti tady autama nejezdí, nasedly jsme nakonec k balijcovi, který nás hodil do přístavu. Odtud nám slíbil nízkou cenu za svoz do Ubudu v minivanu. Fajn, aspoň něco. Opět mě ale pěkně nas… tím, že jsme dlouho čekaly na naplnění auta a řidič řídil stylem, že by si zasloužil pár facek.
Šikovná Elena zatím našla výborný hotel na doporučení kamaráda, který byl kousek od místa, kde nás auto vysadilo. Hotel Darta Homestay byl přímo v centru Ubudu, v areálu krásná zahrada, která vypadala jako prales a klece s mluvícími papoušky. Měly jsme se zde setkat ještě s Terkou a jejím kamarádem Tobiasem, se kterou jsem se domluvila na pár společných dní.
S Elenou jsme hned vyrazily na procházku kolem Ubudu. Nejdříve jsme se zastavily na výborný oběd do vyzdobené zahradní restaurace, kterých je ve městě spousty.
Pokračovaly jsme do rýžových polí pralesem, cestou jsme potkávali obchůdky s uměním, trhače kokosů, stánky s ovocem, kde si každý turista musel samozřejmě vyslechnout pokřikování prodejců. Cesta zpět byla úžasná! V rýžových polích designové kavárny, yogahouse, restaurace v lokálním stylu, kam jsme se rozhodly v dalších dnech vyrazit na večeři.
Večer jsme se konečně setkaly s Terkou a Tobiasem a vyrazili v naší ulici na večeři. Domluvili jsme se na příští den na výlet na Mount Batur a hned si zamluvili motorky.
Brzy ráno jsme hned vyrazili. Já řídila skútr a se spolujezdcem za sebou ve velkém provozu jsem se docela bála. Když jsme vyjeli z centra, už to bylo lepší a cestou do hor se i ochlazovalo. Když jsme dorazili k Mt Batur, krásnou přírodu nám opět zkazili místní balijci, kteří vytvořili jakousi mafii průvodců na Mt Batur. A ačkoli přes den žádného nepotřebujete, oni vás tam nepustí, jsou hrubí, agresivní a zlí. Tímto chováním mi místní dali další důvod nemít je ráda. Pokud můžu něco doporučit ohledně Baturu, tak jedině vůbec tam nechodit. A jestli chcete východ slunce, stačí zastavit na silnici nad Baturem, kde je výhled skoro identický a kolem vás nikdo jiný nebude.
No nic, smlouvali jsme cenu průvodce na 300k pro skupinu a prodejce s průhlednou a poněkud trapnou taktikou nakonec svolil, když jsme nasedali na motorky, že jedeme pryč. Tuhle taktiku neoblomného turisty musím doporučit. Funguje na většinu balijských prodavačů.
Výstup na kráter byl strmý a v tom horku se člověk dost zapotil, ale průměrný hiker to v pohodě zvládne 🙂 Cestou jsme se aspoň dozvěděli pár zajímavostí o sopce, viděli lávové pole z poslední erupce roku 1972 a výhled na jezero.
Další zastávka byly rýžové pole. Bod označen na Googlu jako „Rice terrace view point“ nás ale dost zklamal. Všude spousta lidí, prodejců ještě víc a rice terasy byly sešlapané a hezké ani náhodou. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat po vedlejší silnici, kde si najdeme svůj vlastní rice terrace view point. A taky našli! Ještě k tomu s malinkým budhistickým chrámem. Tady to vypadalo přesně tak, jak jsem si představovala. Kopce s rýžovými terasami, kolem kokosové palmy a opodál chrám.
Krásný pocit zmizel, když jsem ztratila klíče od motorky. Než jsem začla panikařit, vydala jsem se klíč hledat k chrámu. Asi po 15 minutách na mě začla hulákat skoro nahá babka a mávala klíčem. Mlela na mě něco balijsky a nechtěla mi ho dát. Došlo mi, že chce asi prachy (no jaké překvapení!), tak jsem jí dala 20 000 rupií a šla pryč. Ona pořád něco hulákala a mávala bankovkou, došlo mi že chce víc …. ale to teda ani náhodou. Už jsem měla jen 100 000. To byl teda dobrý skutek škoda slov.
Poslední dnešní zastávka byla u vodopádu Tegenungan. Náš cíl byl skočit do vodopádu!!!
Další den jsme se rozdělili. Terka s Tobym šli do Monkey Forest, já s Elenou na místní tržiště. Protože konec mého výletu se pomalu blíží, je čas nakupovat ty slíbené bullshity 🙂 Pořádně jsme se na to vyspaly a připravily nervy na smlouvání. Nakonec to byla docela zábava, odcházela jsem v nových šatech a s plnými taškami věcí za nízké ceny. Večerní plán byl jasný! 1. Návštěva masážního salonu 2. Luxusní večeře v Cafe Pomegranate, 3. Návštěva Ubud Palace s balijským vystoupením.
A je tu poslední den v Ubudu. Zakončili jsme ho stylově – ranní jógou! Vydali jsme se do místního světoznámého centra jógy Yoga Barn, kde jsme šli na 90 minutovou lekci Hatha Yoga. Následovalo opět nakupování a odjezd do Kuty….
Dnes jsme se rozloučili s Elenou, která se vracela zpět do Bruselu. Thank you Elena for you accompany and nice days spent together! See you in Europe and wish you all the best!
P.S. Koho by zajímala přesná lokace popsaných míst, můžete se podívat zde na mojí Google mapu.